Kdybych byla v roli souseda…
Byla mi položena otázka: co byste dělala, když by se stalo ve Vaší blízkosti neštěstí? Ne jako úředník, když jste pomáhala lidem z Nažidel. Ale jako občan. A stalo se to třeba Vašim sousedům! Těžká otázka...
Člověk zůstává občanem a člověkem, i když je na radnici. A pomáhá, protože chce a může pomáhat. Když by se to stalo v mém sousedství, zabili se lidé v autobuse a já byla paní od vedle, co prodává rohlíky? Musím říci, že nevím, co bych dělala. Pomáhala bych tak, jak mě život naučil a jak mě pomáhali druzí, když jsem to potřebovala. Smrt mého manžela v době našich pětadvaceti let za mě vyřešilo mé mládí. Co pomohlo? Pochopení a opora mých rodičů, dvouletá dcera, která je pokračováním jeho života. Zhoubná nemoc rodičů, péče o ně, umírání a smrt mě naučily pochopit krédo mého táty: „v životě není nic důležitějšího, než co může dát člověk člověku.“ Šla jsem se zeptat moudrého lékaře-internisty, co mám dělat, když mi umírá táta. Řekl mi to. O deset let později jsem tam byla se stejnou otázkou, se stejnou důvěrou. Umírala máma. Tehdy mi řekl: “Jsme návodové typy. Žijeme v době návodů. Návod na obsluhu pračky, videa, počítače, mobilu. Ale nikdo nás neučil návodu na smrt a umírání. Neumíme to. Vytěsnili jsme smrt ze svých domovů do nemocnic a ústavů a vytěsnili jsme ji i ze své mysli. A když nás potká, nejsme připraveni.“ Dal mi knihy. Od Haškovcové, Kubíčkové, Kübler-Rossové a já nevím, koho ještě. Pomáhaly mi a chodila jsem pro další. On si se mnou povídal o mámě, její nemoci, o tom, co bude dál a také to tak bylo. Když se mu něco nezdálo, změřil mi tlak a dal mi léky. Když jsem zavolala, vždycky měl čas. A já jsem díky němu pochopila, že smrt patří k životu a lze se s ní časem srovnat. Ale nelze na to být sám.
Příběh ze sousedství, kdy jsem byla „paní od vedle?“ Zbytečná a násilná smrt – osm bodných ran a matka dvou dětí je po smrti. Šlo o sestru mé kamarádky. Co s tím? Pozvat rodinu na bramborový salát a řízky? Povídat si, jako by se nic nestalo? Ptát se jich, jak se cítí? Půjčit knížky, které mám mezitím už sama v knihovně? Nabízet vycházku do lesa, do kina, na koncert, vyjít si na večeři? Odpověď zní: všechno, všechno, všechno a ještě něco navíc! Nestydět se, neobcházet kolem horké kaše, nebát se odmítnutí! Cítíte soucit? Tak to řekněte, dejte mu volný průchod. Dejte najevo, že si uděláte čas, kdykoli bude potřeba.
Co mi nejvíce vadilo, když jsem byla v roli „oběti?“ Bezradnost okolí. Ve vzduchu visící trapno, které jsem já musela pomoci přemáhat těm, kteří mě litovali. Jalová nepomáhající zvědavost. „Tak manžel se zabil v autě? No to je hrozné, tak mladý!“ „ Maminka prý umřela?“, kondolující se rozpláče, nemá slova a Vy ho utěšujete. A nejhorší byli Ti, co chodili kolem, jako že ani neexistují, jak se báli cizího neštěstí. Bylo mi jich až líto, jak byli slabí a nerozhodní. Anebo Ti, co dali najevo soustrast a po minutě se sami rozpovídali o svých mrtvých, o svých nezahojených ranách, o svých pocitech viny ze špatné péče o své blízké. Prostě potřebovali povídat hlavně o svém trápení. Ne o své zkušenosti – to je podstatný rozdíl. A o mě, zlomenou čerstvým bolem, se ještě vlastně přišli sami opřít. Nakopnout je nebo vyslechnout? Podle toho, zda jste sanquinik nebo cholerik. Berete-li dlouhodobě v takové situaci uklidňující léky, nejen, že nikoho nenakopnete, ale pochopíte ho, pomůžete mu, přestože už sám máte pocit, že jste na dně. Člověk má strašně moc sil, a když si myslí, že je na dně, je zhruba na polovině cesty k němu.
Jste v roli pomáhajícího a jak na to?
Musíte chtít. Musíte mít něco odžito. Musíte mít sám dost sil. Někdy chce pomáhat ten, kdo má co dělat sám se sebou a chce si tím řešit vlastní problém. Pomoc musí být upřímně a opakovaně nabízena. Musí být konkrétní. Člověk po prožitém neštěstí je v šoku, v apatii a nechá se sebou v jistém ohledu nakládat. Když mi umřel táta a šla jsem z nemocnice, volala jsem kamarádovi. Přijď za mnou do školy, řekl.Vzal mě do náruče a odvedl na svoji hodinu, kde cvičil s dětmi divadelní kus. Táta byl hodinu po smrti, já jsem seděla, přes slzy koukala na ty děti a uvědomila jsem si, že život jde dál. Jakékoli gesto, jakýkoli čin má pro oběť smysl, jsou-li míněny a nabídnuty upřímně. Otázka „mohu Ti nějak pomoci?“ je debilní. Člověk vždycky může pomoci. Stačí chtít a něco podniknout!
Ten, kdo je v neštěstí, neví, co a jak by mu pomohlo. Je potřeba čin. Je potřeba překonat odpor druhého. Kolegyni, která čerstvě odešla do důchodu, aby si mohla užít zahrádku s manželem, ten manžel zemřel měsíc po její rozlučce v práci. Hned jsem za ní jela s nabídkou, že ji vezmu do práce zpátky. Na jiné místo, její bylo už obsazené. Pokud se nevrátí, půjde do roka žalem za svým manželem. Ne a ne a ne, zněla její odpověď. Opakovaně jsem jí vysvětlovala, že prostě do práce zpátky musí, že je vše zařízeno a basta. Jednala jsem s ní trpělivě, ale pevně. Nakonec poslechla a po čase uznala, že jsem měla pravdu. Byla u nás další dva roky. Kritické dva roky. Stačilo to. Dnes je už zpátky v důchodu. Je to 8 let a dodnes se ze své zahrádky těší.
Jak bych se chovala, kdyby se zabilo 19 lidí v autobuse, byli z mého města a já bych neseděla na radnici? Poctivě řeknu, že nevím. Pokud bych znala někoho z postižených, šla bych za ním a věnovala mu svůj čas. Nechala bych ho povídat, odvedla bych ho k lékaři, prohlížela bych si s ním fotky, vzala bych ho na procházku…to všechno už jsem psala. Ale všechny postižené? Musela bych být někde, co se chová jako instituce, co je důvěryhodné, kam lze všechny pozvat a nabídnout jim pomoc. Určitě bych šla pracovat do nějakého týmu, který by někdo vytvářel a to, co jsem se v životě naučila, bych zde použila.
Takže co dělat, když se v sousedství stane neštěstí?
Nakonec se mi ta odpověď přece jen vyklubala a zdá jednoduchá: Všechno to, co byste Vy sami v takové situaci chtěli a očekávali od okolí. A naopak nedělat to, co by Vám bylo protivné. Jen tak může Vaší pomoci někdo věřit, jen tak bude upřímná, protože bude odpovídat Vaší mentalitě, zůstanete přirození a důvěryhodní.
Nebojte se pomoci. Nebojte se cizího neštěstí. Ono se sice na čas ve Vás usídlí a stane se i Vaším neštěstím, ale pak odejde a jeho místo nahradí nová síla a nová zkušenost.
Sedět, mlčet, mluvit, chodit po lese, vytáhnout druhého na jógu, zaplavat si, upéct bábovku, držet za ruku. Neumíme se dotýkat cizích lidí, stydíme se je obejmout.
To nejdražší, co můžeme dát, máme každý u sebe. Svůj čas a své srdce.